Jsou tomu právě 3 měsíce, kdy jsem ležela na operačním sále Univerzitní kliniky v Münster po mém pádu na kole.
Přestože se jednalo o normální zlomeninu, klasická sádra by v mém případě nic nevyřešila. Ulomil se mi olecranon, na který se upíná triceps. Vše se muselo sešroubovat, aby olecranon přirostl zpátky a já mohla opět zapojovat trojhlavý sval pažní. Verdikt zněl jasně 6 týdnů v klidu, poté začít rehabilitovat. Doporučená doba pro vyndání 9 šroubů a 2 kovových plátků za ROK. Tím byla pro mě sezóna ukončena.
Sedět doma a nic nedělat mě nebavilo. Snažila jsem se udržovat v kondici lehkou jízdou na ergáči, domácím posilováním. Naslouchala jsem svému tělu a postupně začala zatěžovat. Přestože mě loket stále ještě omezuje, pokusila jsem se připravit na návrat a postavit se na start SP v Equadoru.
Samotná vyrazit do Jižní Ameriky vyžadovalo množství odvahy. Nakonec jsem ve čtvrtek v brzkých hodinách odletěla směr Amsterdam a pak přímo do Equadoru. Časový posun -7 hodin mi vyhovoval, každý den jsem stávala ve 4:30. Start závodu byl v 8:00 (pro mě 15.00) v neděli, což bylo ideální. Konečně přišel den „D“ , provedla jsem poslední kontrolu kola a vyrazila jsem na start. Během jízdy na start se však ozvalo moje elektronické řazení, baterie vybita. Otočka a zpátky na hotel, půl hodiny jsem čekala a modlila se, že se baterka dobije. Podruhé, když jsem vyrazila směr start, jsem raději řazení ani nezkoušela. Teprve při kontrole u athlete lounge jsem zjistila, že stále ještě nejde řadit i po 30minutách nabíjení. Našla jsem hodné organizátory, kteří mi poskytli proud, dalších 20 minut nabíjení. Start závodu byl za dveřmi. Cestovala jsem přes půl světa, abych se na závod jen koukala? Nervozita stoupala, najednou nebyl cílem dobrý výsledek, ale postavit se vůbec na start. Sehnala jsem soupeřku z Quatamely, která se rozhodla nestartovat, byla tak hodná, že by mi byla ochotná poskytnout svoje kolo. Stála jsem před rozhodnutím věřit svému kolu nebo startovat na cizím kole? Rozhodla jsem se pro své kolo s tím, že když tak pojedu bez řazení. Kolo rychle do depa, nasadit čepičku, brýle a start.
Předešlý odstavec bych mohla vynechat, protože co si budeme povídat, na to se historie neptá. Nikdy bych nevěřila, že se bude plavat tak rychle. Kontakt s čelem ztrácím už ve vodě, ale závod pokračuje dál. Silnice samá díra, jedna soupeřka přede mnou lehla, ztrácím kontakt se skupinou. Řazení však šlape perfektně a tak jedu stíhací jízdu zpátky do balíku. Jsem zpátky ve skupině. V depu je ztráta na čelo více jak minuta a tak svádím běžecký souboj se soupeřkami z mého balíku. Vyčerpaná dobíhám na celkovém 18.místě. Spokojená sice nejsem, ale hřeje mě pocit, že dneska jsem tady nechala všechno. Jsem zpátky, je to come back, pro mě ale zatím poloviční. Věřím, že bez těch želez to půjde lépe ;-)
AUF DEUTSCH AUCH!!!
Es war genau vor 3 Monaten wann ich in Universitäts Klinikum Münster nach meinem Radsturz gelegen bin. Trozt normalen Armbruch, hättet normaler Gips nichts genüzt. Mein Olecranon hat sich abgebrochen. Es ist dort wo der Triceps angebunden ist. Die Ärzte müssten alles wieder mit den 9 Schrauben + 2 Metalplatten verschrauben, dass mein Olecranon wieder zurück ist und ich könnte wieder normal den Triceps benutzen. Realität hat ganz einfach ausgesehen – 6 Wochen ohne Belastung nachher langsam mit der Rehabilitation beginnen. Empfohlene Zeit zum Metal rausnehmen 1 JAHR. So war mein Saison gerade fertig.
Zu Hause sitzen und nichts machen, hat mir nicht so viel Spass gemacht. Ich habe meine Kondition behalten wollen. Ich bin locker auf der Rolle gefahren und habe Stabi Übungen gemacht. Ich habe mein Körper zugehört was ihm gut tat. Schritt nach Schritt habe Ich mit mehr belasten begonnen. Mein Elbogen war noch nicht 100% fit aber ich habe schon mein Come back geplannt. Ich wollte wieder am Start stehen.
Die Wettkämpfe in Europa waren schon vorbei. Mein nächster Halt war Welt Cup in Salinas. Ich wusste, dass alleine nach Equador gehen braucht sehr viel Mut. So wie so bin, fliegte ich am Donnerstag zuerst Richtung Amsterdam und dann direkt nach Equador. Die Zeitverschiebung -7 Stunden war nicht so schlimm. Ich war jeden Tag schon um 4:30 wach. Start des Rennen war schon um 8 Uhr (für mich 15 Uhr am Nachmittag), ganz ideal. Endlich war Tag „T“ da, ich habe lezte Kontrolle gemacht und juhuii zum Start gehen. Während Fahrt zum Start ist leider meine Schaltung nicht gegangen, die Batterie wahr leer. Ich habe mich schnell gekehrt. Eine halbe Stunde habe ich auf dem Zimmer gewartet und glaubte, dass Batterie sich ladet. Zu dem Start bin ich lieber ohne Schalten gefahren. Vor der Athlete Lounge habe ich troztdem gemerkt, dass ich immer noch nich Schalten kann. Leute haben mir geholfen ich habe Strom zum Laden gefunden. Start ist schon hinter der Türe gestanden. Ich bin auf die anderer Seite von der Welt geflogen nur zum Zuschauen? Nervosität ist gestiegen. Jezt war Resultat gar nicht wichtig, wichtig war überhaupt an Wettkampf teilnehmen. Jemand hat noch eine Athletin aus Quatamela gefunden. Sie hat sich verlezt und könntet nich starten. Sie war so lieb zum ihr Rad geben. Ich musste entscheiden – glauben an mein Rad oder fahren mit dem fremden? Ich habe mich für mein Rad entschieden. Rad schnell in Wechselzone abgeben, Schwimmkappe, Schwimmbrille und Start.
Vorherrige Wörter musste ich gar nicht schreiben, weil auf das niemand fragt.
Ich hätte nie geglaubt, dass andere Mädels so schnell schwimmen können. Kontakt mit der ersten Gruppe verlor ich schon im Wasser aber Rennen geht weiter. Strassen voll mit den Löcher, eine Athletin vor mir stürzte nach unten, ich verlor meine Gruppe. Zum Glück fahren andere Frauen aus meiner Gruppe nicht so schnell. Schaltung läuft super, ich schloss wieder auf die Gruppe auf, Abstand auf erste Gruppe leider steigert. Während dem Lauf kämpfte ich mit den Athletinen aus meiner Gruppe. Ganz müde kamm ich ins Ziel auf dem 18ten Platz. Ich bin nicht zufrieden aber weiss, dass ich heute alles gegeben habe. Ich bin zurück und ohne Metall kommt es sicher noch besser.
